Je skvělé, že se plzeňské divadlo snaží v Čechách zviditelnit otce Broadwayskeho muzikálu, Stephena Sondheima. Bylo na čase, aby se toho někdo zhostil. Company v Plzni je dobré a zábavné představení. Diváka, který autora nezná, určitě nadchne. Pro trochu náročnější oko už ale inscenace v mnoha ohledech pokulhává. Pozitiva: Lukáš Ondruš je jako představitel hlavní postavy zábavný. Jeho simpatické vzezření a "klukovské" házení očkem mu nesmírně pomáhá. Navíc má příjemnou barvu hlasu. Obsazení přátel bylo, až na jednu výjimku, celkem šťasntné. Členové muzikálu mají šanci se projevit i jako činoherci a ukazuje se, že i ve světle komorní Malé scény a blízko k divákům, některým uvěřitelnost nechybí. Plusovým je také účinkování Hany Holišové, která ač host, dokonale zapadla mezi členy plzeňského souboru, nestrhává na sebe pozornost, kdy nemá a přesto ve svých výstupech dokonale září. Perlou představení je píseň Den kdy se nemůžu vdát v podání Charlotte Režné. Píseň samotná je odzpívaná bravurně, ale komediálnost situace, kterou Režná soustředěně vytváří, posunuje výstup ještě o level víš. Je radost to celé sledovat. Negativa: Představení je místy vtipné a nápadité, místy se být vtipné a nápadité jen urputně snaží. Vypadá to, jako by se režisér zapomněl zabívat muzikálem jako celkem a řešil jen kam nacpat co nejvíc situačních gagů. Jenže při druhém shlédnutí se některé fóry stávají otravnými a je z nich cítit prvoplánovost. 'Vymáčkneme srandu za každou cenu.' Pěvecká čísla a několik málo choreografií tak nepůsobí jako jeden propojený celek se zbylými částmi hry. S nově obsazenou Kateřinou Herčíkovou navíc některé vtipy přestali dávat smysl - prostě jí tu hloupou jižanku neuvěříte. Navíc má nepochopitelné nutkaní vysvětlovat vtip s boby na terase. Proč? Trochu tu tvůrčímu týmu uteklo, že v první části divák nemá šanci zjistit, že je plzeňský Bobby malíř. Napovědět může tak maximálně štětec zabodnutý v dortu. A to je málo, jestliže se celé představení stylizuje do příběhu umělce a postavy tu vystupují z rámů obrazů. Scéna s litím barev na polonahou Pragerovou je také přinejmenším zvláštní. Je otázka, jestli se to dá brát ještě jako umělecké ztvárnění nebo spíš jako režisérův mokrý sen. Znázorňují nám tu metaforicky sex nebo Bobby po aktu maluje dívku (o kterou ale vlastně nemá žádný zájem a chystá se jí brzy vyprovodit ze dveří)? Jako malíř se tu Bobby projevuje jen tím, že štětcem otírá cákance barvy z podlahy a utírá je do okrajů plátna, na kterém se zmítá jeho barvami zlitá kolegyně. Ondruš se ve svých písních zřetelně trápí. Písně jsou na něj místy příliš nízko. Proč nebyly písně nastudovány tak, aby lépe seděly jeho rozsahu...?! Když už se probojuje k velkým tónům, je to radost. O hudební nastudování se staral Vojtěch Adamčík. Jestli to bylo jeho rozhodnutí, netuším. Ať za tím stojí kdokoli, tady rozhodně šlápl vedle. Není to problém jednoho představení a nějaké Ondrušovy indipozice - písně jsou takto odzpívány opakovaně. A počítám, že tomu tak zůstane až do derniéry. Otázka je, jestli je to na profesionální scéně vůbec přípustné...proč by měl divák brát ohledy? Skutečného hereckého projevu se u Ondruše dočkáme v podstatě až v samém závěru, a to je velká škoda. Bobby nemá být bezvýrazným lepidlem svých přátel. To je ovšem spíše výtka vůči režijnímu záměru než vůči Ondrušovi. Co se však Ondrušovi vytknout dá s přibývajícími reprízamy, je hraní na autopilota. Jakoby i z těch málo příležitostí se skutečně herecky projevit, se rozhodl začít hrát až ve scéně s Joanne a následující písni. Poslední mírné negativum je obsazení Pavla Klimendy jako manžela Joanne. Asi první role, kterou mu člověk prostě neuvěří. Vypadá, že neví co přesně hraje. Režisér asi spoléhal, že když bude Klimenda hezký a bude stát vedle Holišové, jeho mládí a výzor to kouzlo udělají sami. Nefunguje to. Ale od toho je režisér, aby herce směroval k vykreslení věrohodné postavy. Klimendovi absence vnitřního porozumění postavě a jejích motivací podraží nohy. A jeho kostým vhodný pro daleko staršího muže, také nedává smysl - navíc v rámci socialní vrstvy, kterou tu má zastupovat nedavají smysl ani jeho rozpuštěné a dnes už (narozdíl od premiéry) dlouhé vlasy. O něco uvěřitelněji působí po boku Lucie Zvoníkové. Celkově hodnotím představení kladně. Ovšem jen na jedno/dvě shlédnutí. Opakované návštěvy plánujete hlavně pokud máte zálibu ve členech plzeňského souboru nebo chcete slyšet konkrétní písně a jste ochotni překlenout hluchá místa, která s každým shlédnutím vystupují víc a víc.

Nenadchne, neurazí... Sondheima nemusím a ani zde mě hudba neoslovila. Orchestr ale šlape, scéna je nádherná a sólisté vesměs velmi dobří. Představení vévodí výborný Lukáš Ondruš, zaujala i Charlotte Režná. Hana Holišová je opět neskutečně afektovaná a ve skvělém muzikálovém souboru DJKT působí jako pěst na oko. Stačilo by ubrat a zpívat přirozeně (jako dřív). Scéna s plátnem a barvami - luxusní! Tu bych si klidně zopakoval, celý muzikál ale už ne.

Obávala jsem se, že to bude horší, ale doufala jsem, že to bude lepší. Co se povedlo, tak byl překlad @Lumír Olšovský a @Pavel Bár! Scéna a režie fajn. Sondheim je velmi náročný na výslovnost, což bohužel u @Eva Staškovičová a @Charlotte Režná byl celkem kámen úrazu, byť zčásti to bylo zapříčiněno dirigentem @Pavel Kantořík. Bohužel, ani @Lukáš Ondruš mě příliš neoslovil, nevzbudil ve mě jakoukoliv emoci, přišlo mi to takové nemastné, neslané, a některé písně (obzvlášť Merry me a little, Being alive) se zdály mimo jeho pěvecké schopnosti. Nelituju, že jsem to viděla, ale znova určitě nemusím.

Svěží, vtipné. Pod veselou slupkou se však skrývají mnohá moudra života a to nejen toho partnerského. Výkony účinkujících skvělé. Neskutečný výkon "kulometné" Charlotty Režné a okouzlujícího Lukáše Ondruše.

Naprostá pecka! Zábavné a zároveň poučné a výkony herců jsou výtečné!